Nevill - Handmade Apple 04/15

Zas po nějaké době jsem dělal jednu dýmku z polotovaru. V prodejně Etrafika v Blanické jsem si koupil rovnou čtyři tyhle polotovary. Pracuju s nimi opravdu rád, nemusím se tolik namáhat s vymýšlením a broušením toho samotného tvaru a můžu se soustředit na to co mě na tom procesu výroby dýmky baví nejvíc, a to je povrchová úprava. Vlastně jsem tuhle dýmku dělal už před dvěma týdny, ale nějak jsem se nedostal k tomu abych ji nafotil a napsal o ní. Bylo to v tu horkou neděli kdy jsem většinu dne v podstatě nedělal nic (válel jsem se ve sklepě na gauči a četl si), venku bylo vedro a z teplot nad třicet stupňů se mi většinou dělá špatně. Naštěstí se k večeru ochladilo, přišla bouřka a déšť na mě zapůsobil jako živá voda, rázem jsem měl spoustu energie a chuti něco udělat, takže jsem si vybral právě tenhle polotovar a pustil se do práce. Pokud vám tenhle tvar připadá povědomý tak ano, jednu takovouhle dýmku jsem už dělal loni na podzim, byla to dýmka 07/14.

Na délku má něco lehce přes 14cm a na výšku něco málo přes 4cm, oproti té loňské mi připadá o trochu menší. Napovídala by tomu i váha, která je tentokrát 48g. Když ji držím v ruce, hádal bych že je lehčí, ale váha nelže. Každopádně v zubech by se myslím dala docela pohodlně udržet. 

Zkusil jsem znovu takový ten můj úsporný rustik, prvně jsem jej dělal na dýmce 01/15. Frézkou jsem lehce přejížděl po dřevu a dělal s ní takové kroužky, pak jsem to zas otočil a dělal kroužky z opačné strany. A tak jsem pokračuje dál, až byl celý povrch rovnoměrně pokryt. Tentokrát jsem na frézku tolik netlačil, takže ten rustik je velice jemný, několik kamarádů mi potvrdilo že na první pohled to vypadá spíš jako pískování. Stejným způsobem jsem rustikoval i tu silnou část náústku, je tam jen takový velice jemný vzor, lépe je to vidět na druhém snímku.

Tady je ta dýmka kapku přesvícená a ty tmavé části ve skutečnosti za běžného světla nejsou až tak šedivé, ale je tu myslím o trochu líp vidět ta povrchová úprava. Použil jsem tmavé mořidlo, které jsem rychle odleštil takže zbyla takováhle příjemná hnědá barva a je tu i pěkně vidět kresba dřeva. Přeleštil jsem ji na jemném kotouči po nátěru parafínovým olejem.

Asi se zlepšuju, protože ta samotná práce (broušení, rustikování, barva a leštění) mi zabrala jen něco kolem dvou hodin. Pro mě je to pokrok, všechno u té své výroby dýmek dělám tak nějak manuálně a pomalu a většinou u toho nevydržím zas tak dlouho. Jak s touhle dýmkou naložím ještě nevím, ale určitě si najde své uplatnění.

2. jarní kouření 'U Splavu"

Stejně jako v loňském roce jsem nemohl vynechat účast na soutěž v pomalém kouření dýmky v prostorách zahradní restaurace U Splavu v Uhříněvsi, který Ráno jsem tedy trochu váhal, předpověď na sobotu nelhala a padaly rekordní teploty přes 30 stupňů, ale říkal jsem si že to přeci musím nějak vydržet. Soutěž opět pořádal Michal Novák se svým klubem Pipemakers, jehož členy jsou kromě Michala ještě další dva výrobci dýmek a to Přemek Omrt a Robert Kněz. 

Soutěž je to taková velmi pohodová a nepříliš formální, soutěžící mají své vlastní dýmky a dusátka, společný je jen tabák a zápalky. A nemusí se zde dodržovat pravidlo ohledně zákazu pití během prvních desíti minut, což jsme myslím v tom vedru všichni přijali s povděkem. 

Při registraci jsme dostali dárkové taštičky které byly poměrně štědře naplněny doutníčky a šňupacím tabákem od sponzora firmy TTI. Jinak své dýmky tu samozřejmě měl Michal Novák, u něj jsem si koupil jednu z řady Rare Wood, o které časem jistě napíšu. A také tu měl své dýmky Přemek Omrt, ukazoval mi, mimo jiné, několik svých nových "českých trojek" a zase u toho má pár nových nápadů. 

Soutěž probíhala venku na zahrádce, která sice byla oproti loňsku tak trochu krytá takovou plastovou zástěnou, ale přesto jsme měli trochu obavy jak to půjde se zapalováním. Mně osobně stačí sebemenší vánek a zápalka mi okamžitě zhasne, ale my měli naštěstí k dispozici zápalky značky Dunhill, prostě kvalita - zapálili jsme všichni. Soutěžním tabákem byl Dunhill My Mixture 965, což je jemná a příjemná latakiová směs. A také je to, jak se posléze ukázalo, velmi nevyzpytatelný tabák. Hezky jsem si to nacpal do billiardky od Petersona, uhlík jsem tedy celou dobu neviděl ale tabák mi velmi spořádaně hořel, vůbec to nemočkovalo, chutnalo to výborně...a pak mi to najednou naprosto nečekaně po 34. minutě zhaslo. Asi bych to měl svést na to že jsem měl náramný hlad, kuchyně nestíhala kvůli svatbě takže oběd se bohužel do startu soutěže ve 14 hodin nestihl a jedl jsem až po soutěži někdy kolem třetí (ale tortilla byla moc dobrá). Michal nám pak po soutěži ještě rozdal pytlíčky se soutěžním tabákem co zbyly, tak jsem si to pro srovnání dnes odpoledne nacpal a pokuřoval jsem si při čtení knížky...a zhaslo mi to zhruba po 40. minutě, hladem to asi fakt nebude. Zkrátka s tímhle tabákem mi to moc nejde...

Rychle to hořelo všem, naštěstí ne tak rychle jako mně, takže z toho přesto byly vcelku kvalitní soutěžní časy. Vyhrál Jiří Borovský z PC 70 Poděbrady s časem 1:20:50, druhý byl náš ostřílený soutěžní borec z Dýmky.net Martin Pedain s časem 1:19:25 a na třetím místě byl Antonín Votava z ŠPC Prachatice s časem 1:13:14. 

Kompletní výsledky najdete zde:

Stejně jako v loňském roce zde byly pro účastníky soutěže připraveny tři dýmky od členů klubu Pipemakers. O tyto dýmky se losovalo, takže šanci měli i ti méně úspěšní soutěžící. Sice nikdo netušíme jak mohl Jakub Antoš už podruhé vyhrát dýmku od Michala Nováka, ale on má na tyhle věci obecně dost štěstí, uvidíme jestli si příští rok dá hattrick.

Po soutěži v pomalém kouření dýmky nám pan Polívka z firmy TTI připravil ještě jednu soutěž - na stole byly tři neoznačené dózy s tabákem Dunhill a my jsme si měli vybrat jeden z nich, nacpat a zapálit si a na soutěžní lístek napsat stručnou charakteristiku toho tabáku a určit o který blend se jedná. Tuhle soutěž jsme nakonec vyhráli Martin Pedain a já, oba jsme uhodli že v dóze A byl Royal Yacht. Nemýlil jsem se ani s další dózou ve které byl Aperitiff, ve třetí byl Durbar (ten mě tedy trochu zaskočil, býval bych hádal že je to asi Standard Mixture). Jako výhru jsme dostali takový kufříček naplněný doutníky J. Cortés a docela pěkným zapalovačem. 

Stejně jako v loňském ročníku to byla velmi pohodová akce, děkuji za ni všem organizátorům i účastníkům. A také musím poděkovat Janě a Lukášovi Tinglovým za odvoz domů, v tom vedru mi to opravdu velmi pomohlo. Snad se můžeme těšit na další ročník, pokud nám tedy nezakážou kouřit i venku...

Nevill Handmade - Big Poker 03/15

První máj se coby svátek práce většinou slaví tím že se naopak vůbec nepracuje, chodí se na demonstrace a tak podobně. Já jsem kupodivu včera byl již od časného rána velmi pozitivně naladěn a měl jsem ohromnou chuť pokračovat práci na téhle dýmce. Polotovary mi již došly, takže jsem po dlouhé době sáhnul po hobby bloku. Základní tvar jsem si vybrousil už během týdne a musím říct že jsem dočista zapomněl jaká je to dřina dělat to takhle manuálně ruční pilkou a rašplemi. Myslím že už na samém počátku mi bylo jasné že to bude velký poker se silnými stěnami, protože zkrátka budu příliš líný z toho vybrousit nějaký subtilnější tvar. A tak se i stalo.

Pár nepřesností se na tom tvaru najde, ale mám z ní celkově dobrý pocit. Po dlouhém a pracném broušení jsem se konečně dostal k části která mě baví nejvíc - rustikování. Stejně tam bylo pár kazíků, tak jsem si řekl že ji budu rustikovat celou, natřu ji tmavým mořidlem a nebudu ji ani odlešťovat hrubým kotoučem, jen jsem ji po zaschnutí mořidla přetřel parafínovým olejem a vyleštil jemným kotoučem. Rustikoval jsem důkladně, včetně spodku dýmky a části náústku. 

Jak je myslím vidět, je to velká dýmka. Na délku má 15cm, na výšku téměř 6cm a váží 82g. V případě nouze by se zřejmě dala použít jako taková příruční palice. V zubech ji tedy chvíli udržím, ale je na to prostě těžká, Je to dýmka co se pěkně drží v ruce a dá se postavit na stůl. Při téhle váze stojí opravdu naprosto stabilně a není šance že by se převážila. 

Práce na téhle dýmce mě celkem bavila, ale já na nějaké vymýšlení tvarů nemám moc představivost, raději bych si zase dodělal nějaký ten polotovar. Zatím jsem se nerozhodl jak s ní naložím, ale myslím že si ji nechám pro sebe, protože se mi moc líbí. A také si ji tak nějak zasloužím, když už jsem do ní investoval část svátečního dne.

Pavel Hodula - Reverse Calabash

Včera jsem oslavil další narozeniny a usoudil jsem že je to dobrý důvod k tomu zakouřit si z nové dýmky. Tentokrát došlo na dýmku kterou jsem si pořídil zhruba před měsícem v prodejně Etrafika Praha v Blanické a jejím autorem je Pavel Hodula.

Prohlížel jsem si v Etrafice dýmky a tahle vyloženě upoutala moji pozornost. U takhle krátké a přitom masivní dýmky jsem si říkal že to vypadá že to musí být udělané jako reverse calabash, ale nepamatoval jsem si že by Pavel Hodula něco takového vyráběl. Ale ano, pánové z Etrafiky mě ujistili že ta dýmka je skutečně od něj, úplná novinka. Navíc za tu cenu, nebylo to příliš těžké rozhodování, tohle jsem zkrátka musel vyzkoušet. 

Dýmka je to velice krátká, pokud se ten náústek úplně zasune nadoraz tak má na délku nějakých 11cm, na výšku má 4cm, průměr tabákové komory je širší, kolem 2cm. Váží 58g, nicméně u takhle krátké dýmky to opravdu není žádný problém udržet náústek mezi zuby, dá se z ní kouřit velice pohodlně. Náústek je akrylový a, jak už se to u tohoto typu dýmky dělá, je vyrobený z jednoho kusu akrylu včetně čepu. 

Jednu reverse calabash dýmku už mám, tu dělal Georgi Todorov. Pokud bych to srovnal tak dýmka od Todorova je jistě propracovanější, konec krčku je osazený velice efektní akrylovou aplikací, díky které jde osazení náústku plast na plast. Také vzduchová komora je jiná, dělal ji kónickou. Hodulovo pojetí je mnohem jednodušší, vzduchovou komoru vyvrtal v podstatě jako by tu dýmku dělal na veliký filtr, k tomu si vysoustružil náústek na míru a hotovo. Ale nic proti tomu, pokud jde o funkčnost, tak z obou těch dýmek se kouří velice dobře, právě díky té vzduchové komoře se dá velice pohodlně a především chladně kouřit i z takto krátké a kompaktní dýmky. 

Musím říct že tvorba Pavla Hoduly z poslední doby mě velice mile překvapila. On samozřejmě stále dělá některé ty jednodušší (ale stále oblíbené) masivní tvary, které tedy mě samotného při množství dýmek v mé sbírce již příliš nezajímají, nicméně pokud někdo nemá tolik dýmek a nechce za mě utratit celé jmění, pak je to na poměr cena/výkon jednoznačná volba. Takhle dobrou ručně dělanou dýmku vám za ty peníze u nás zřejmě nikdo jiný neprodá. Za zmínku ovšem stojí i některé jeho freehandy, které mi připadají velice povedené. Zajímavě vypadají jeho dýmky z olivového dřeva a stejně tak tyhle reverse calabash dýmky. Viděl jsem na fotkách několik dalších a většina z nich se mi líbila. Zkrátka rád vidím že Pavel Hodula zkouší nové věci a jde mu to opravdu pěkně.

Do téhle dýmky jsem si zatím nacpal můj oblíbený Dunhill Royal Yacht, uvidíme zda u toho zůstane nebo to případně změním na jiný tabák. 

1. Pražské vykouření

Pod nápaditým názvem 1. Pražské vykouření se skrývá nová soutěž v pomalém kouření dýmky, která se konala 7.3.2015 v hudebním klubu restaurace U vodárny v Praze. Soutěž pořádal PC Dýmka o.s. ve spolupráci s Dýmka.net, PCČR a ADK.

Restauraci U vodárny není moc těžké najít, je na Vinohradech v Korunní ulici, kousek od stejnojmenné tramvajové zastávky. Na první pohled mě zaujaly ohromné nápisy oznamující všem že jde o nekuřáckou restauraci. Tedy nebylo by to poprvé co jsme měli soutěž v prostorech kde se za normálních okolností nekouří, nicméně tady to mají tak že nahoře v restauraci skutečně platí zákaz kouření, ovšem dole je ještě hudební klub a tam se kouřit smí. Dolů se jde o úzkých točitých schodech, když se k tomu přidají ty stísněné prostory na záchodě, tak jsem měl tak trochu pocit jako kdybych se nacházel v nějaké ponorce. Netrpím sice klaustrofobií, ale nemůžu říct že bych takovéhle sklepní prostory úplně vyhledával. Klub je ovšem poměrně útulný, pivo výborné, jídlo také nebylo špatné.

Dorazil jsem už na desátou s tím že pomůžu s přípravami, ale nakonec se ukázalo že už mají všechno hotové, tak jsem si alespoň zabral pěkné místo vepředu, dal jsem si doutníček a výborné kapučíno a měl jsem tak spoustu času na to udělat si pár fotek a popovídat si s kamarády. Sál se pomalu plnil účastníky soutěže, dočasně tu měla svůj stánek Etrafika a také firma TTI (dovozce tabáků Dunhill a dalších) která zde měla také ochutnávku tabáků. Své dýmky zde tentokrát měli na prodej Petr Vobořil a Martin Vlasák. Sál jsme nakonec vyplnili snad do posledního místa, nebo tak mi to v tu chvíli přišlo. Ale všichni jsme se tam nakonec vešli.

Po 14. hodině zahájil soutěž Jakub Rolčík, prezident Dýmka o.s. Soutěžilo se tradičně podle pravidel CIPC, s tím že soutěžící kouřili z vlastních dýmek a také se zde (stejně jako např. na Třebíčském kouření) netrvalo na pravidlu že soutěžící nesmí pít během prvních desíti minut po zapálení. Soutěžním tabákem byl Dunhill DeLuxe Navy Rolls, což je opravdu kvalitní a chutný tabák který mám moc rád. Soutěže s ním mi tedy nikdy moc nešly, ale každopádně lepší než soutěžit s nějakou aromatickou hrůzou. Nacpal jsem tentokrát nalehko, tah dýmky byl dobrý, ale stále jsem měl obavu že mi to vyhasne, takže jsem kouřil příliš rychle. Nakonec jsem skončil s časem 55 minut, což sice není zas taková ostuda, ale v těžké konkurenci zkušených borců z toho bylo 40. místo z 63 soutěžících. Vlastně si nevzpomínám že bych se účastnil nějaké soutěže kde měla polovina soutěžících čas přes hodinu. Opravdu slušné výsledky, všechna čest!

Soutěž vyhrál Honza Klouček (Dýmka o.s. A) s časem 1:55:57 a už poněkolikáté nám všem dokázal že dýmky umí nejen vyrábět, ale i kouřit. Na druhém místě byl Wieslaw Ratajek z polského klubu PC Sczytna a na třetím místě zkušený soutěžní borec Martin Pedain (Dýmka o.s. A). Pokud jde o týmové výsledky, vyhrál tým Dýmka o.s. A (Honza Klouček, Martin Pedain a Petr Odorčák) s celkovým časem 5:13:31, na druhém místě bylo PC Brno s časem 4:37:56 a na třetím místě PC Sczytna s časem 4:05:53. Já jsem soutěžil za tým Dýmka.net A, který dopadl také velice dobře, bylo z toho krásné 4. místo na kterém mají zásluhu především Milen Ganev, Jakub Antoš a Jirka Čepelák, já tam byl spíše do počtu.

Následovalo předávání diplomů a cen, těch bylo skutečně ohromné množství a dostalo se na každého. Já jsem např. vyhrál tašku ve které byla láhev německého piva Paulaner, k tomu tuplák a pivní tácek téže značky a časopis Warehouse (dýmka na fotce je Stanwellka se kterou jsem soutěžil).

Poté již byla večeře a volná zábava, tentokrát jsme si užili výhody domovského prostředí kdy nás Pražáky po soutěži nečekala dlouhá cesta domů, takže jsme tam ještě společně nějakou tu hodinku pobyli. Byla to velice příjemná a pohodová akce, rád jsem si zase zasoutěžil a také jsem rád znovu viděl tu spoustu známých tváří. Závěrem si samozřejmě zaslouží poděkování Jakub Rolčík a všichni co se podíleli na organizaci soutěže, dobrá věc se podařila. A díky všem za příjemnou atmosféru!

Zde je odkaz na moje fotky (není jich mnoho, ale prostory to byly poněkud stísněné, foťák překážel a během soutěže na focení také nebyl čas): 

https://picasaweb.google.com/117482786734786696546/1PrazskeVykoureni

Výsledky jednotlivců:

https://docs.google.com/spreadsheets/d/1npg9kPZ4QTLHVx7zMoVoOayX0fRAjg5r97t4HLNvQCs/pubhtml

Týmové výsledky:

https://docs.google.com/spreadsheets/d/1OU4w050O3bhdFBu-49rAeogiCgeSJG8BIvMJZMdSDac/pubhtml

Nevill Handmade - Panel Billiard 02/15

Další dýmka kterou jsem dělal z polotovaru. Ten jsem koupil před týdnem v prodejně Etrafika v Blanické a pracoval jsem na ní tak nějak během týdne. Když jsem ten polotovar viděl tak můj prvotní nápad byl že bych se zbavil těch hranek a zbrousil to do kulatého tvaru. Nicméně kamarádi mě přesvědčili ať je tam zkusím nechat, že je ten tvar docela pěkně připravený. Posléze se objevila kresba která sice celkově vzato má k dokonalosti daleko a jsou tam i nějaké kazíky, ale zdála se mi zajímavá, takže jsem se opět pokusil udělat hladkou dýmku a dopadlo to takto.

Na rozdíl od předchozí dýmky na které jsem zas tak mnoho času nestrávil, u téhle to bylo od dost déle Dělal jsem na ni tak nějak po chvilkách, vždycky než mě to přestalo bavit nebo jsem měl chuť se na ten hladký povrch vykašlat a raději to zrustikovat. Kupodivu jsem vytrval, ačkoliv u toho byly takové velice frustrující momenty kdy jsem si už asi tak třikrát myslel že mám hotovo a posléze jsem tam objevil nějaké další drobné škrábance. Ale povedlo se. Tady na tom druhém snímku ta kresba na vršku vypadá téměř jako by to bylo olivové dřevo, ale je to samozřejmě briar.

Pokud jde o rozměry tak na výšku má 5cm, na délku 14,5cm a váží 55g. Náústek je ebonitový s čepem na 9mm filtr. Náústek jsem nepatrně ohýbal a udělal jsem na něm svůj oblíbený rustikovaný "kroužek". Přeleštil jsem ji pouze po nátěru parafínovým olejem, uvidíme zda to bude stačit. Jinak na fotkách ta dýmka zdánlivě stojí, ale to jen proto že je zezadu podepřená, na spodku jsem žádnou plošku nedělal a nechal jej kulatý. 

A zde je jeden detail hlavičky (z té lepší strany, samozřejmě). Jen kvůli tomu jsem vydržel u toho zdlouhavého leštění a nepustil se do rustikování, vypadá to opravdu hezky. Za tu práci to myslím stálo, každopádně příště bych to viděl zase na nějakou rustikovanou dýmku.

Update - šťastnou majitelkou této dýmky je kamarádka Vladana Cinádrová :-)

Dying Light

Dying Light je další akční hra na téma zombie apokalypsy od polských herních developerů Techland. Ti už mají za sebou tituly Dead Island a pokračování Dead Island Riptide a původně mělo být Dying Light dalším pokračováním této série. Nicméně se z toho stala samostatná hra, sice variace na dané téma, ale řekl bych že opravdu mělo smysl to udělat tímto způsobem.

Abych ten příběh hodně zjedondušil, na tropickém ostrově Harran se vyskytne zombie nákaza, všechno tam jde do háje a z Ameriky tam pošlou jakousi agenturu aby to monitorovala a sbírala vzorky. Posléze tam pošlou speciální komando, jehož členem je Kyle Crane za kterého se hraje, aby tam pobrali výsledky místních vědců a zmocnili se dalších dat která jsou momentálně v držení šéfa místních vzbouřenců.

(pohled na staré město na ostrovu Harran)

Kyle Crane to nemá jednoduché, přistane a je hned pokousán, naštěstí je zachráněn takovou místní domobranou která se usídlila v nedokončené stavbě jednoho místního věžáku, říkají tomu Věž, „The Tower“. S infekcí se potýká po celou dobu hry a mimo jiné se stále pokouší sehnat pro sebe a pro ostatní léky které do značné míry potlačují infekci zombie viru. Crane řeší různé problémy přeživších, navíc má pokyny z agentury které mu nesedí a tak začne dělat věci po svém. A především se snaží přežít, což se snadno řekne a hůře ve skutečnosti udělá, všude je ohromná spousta zombíků, Crane zatím nemá potřebné vybavení ani dovednosti, takže dělá co může. 

(pokus dát pozorovacím letadlům signál že na ostrově stále přežili lidé)

Od místních se dozví že zombíci jsou přes den pomalí a neumějí moc šplhat, takže je ve většině případů lepší jim utéct než s nimi přímo bojovat. A takovou shodou okolností je šéf přeživších učitel školy parkouru a Crane je voják s dobrou fyzičkou, takže se velice rychle naučí běhat, skákat přes překážky a šplhat po střechách. V tom je tahle hra opravdu jedinečná, protože lézt se dá opravdu takřka všude. A musíte si dávat pozor na stmívání a noc (odtud název Dying Light), protože v noci jsou zombíci o hodně rychlejší a agresivnější a především jsou tu všelijaké další nebezpečné potvory které přes den nevylézají.

(zombíci na náměstí)

Větší část hry máte k dispozici jen ruční zbraně, všelijaké předělané mačety, pálky, trubky, meče. Zbraně se vyrábí a všelijak modifikují, stejně jako v Dead Island. Jsou tu opět všelijaké šílenosti s elektrickým proudem, přídavným plamenometem atd. Trochu mi chybí moje oblíbená zbraň z Dead Island, baseballová pálka s přidělanou cirkulárkou, ale člověk zkrátka nemůže mít všechno. Zbraně se časem poškodí, stejně jako v Dead Island, tam se ovšem zbraň dala v dílně vždycky opravit a měla v podstatě nekonečnou životnost. V Dying Light se zbraň také poškodí, hráč si ji čas od času může sám opravit, nicméně životnost je omezená a ta zbraň se zkrátka časem zničí a můžete ji tak akorát vyhodit nebo rozebrat že z ní zůstane kus šrotu. Naštěstí zbraně se jednak dají koupit u obchodníků a především se dají nalézt všude možně, opravdu tu o ně není žádná nouze. Až postupem času se objeví i střelné zbraně. Jejich použití ovšem není zrovna ideální, hluk přiláká infikované a ti, stejně jako v Dead Island, jsou rychlí, umějí lézt a jsou zkrátka velice nebezpeční. Jinak všude po ostrově se válí spousta materiálu ze kterých se dají vyrobit všechny ty různé zbraně a další vybavení. Posléze si už uděláte slušnou zásobu, ale hlavně zpočátku opravdu sbíráte vše co vám přijde pod ruku protože nutně potřebujete veškeré vybavení.

(zombík si mě zrovna všimnul a jde po mně)

Teď bych jen přidal takový postřeh ohledně podobnosti s různými hrami. Nechci použít slovo „vykrádání“, nicméně poslední dobou je to vidět u spousty her že používají stejné nápady. Jasně, nikdo si to asi nepatentuje, ono by to ani nešlo. U Dying Light je to tedy opravdu veliká směsice prvků kdy základem je Dead Island a k tomu jsou přimíchány následující herní ingredience:

Assassin's Creed – parkour/free running, dále je tu Leap of Faith tedy skok z velké výšky dolů, s tím rozdílem že Crane neskáče do vozíku se senem, ale do kontejnerů s odpadky.

Thief – částečně tu mohla být určitá inspirace u free runningu z pohledu první osoby, nicméně v této hře jsou jen takové určité prvky, není to až tak dotažené do dokonalosti jako u Dying Light. Dále je tu pak lockpicking, tedy otevírání zámků, což se už také objevilo ve vícero hrách, napadá mě např. Skyrim nebo Assassin's Creed.

Far Cry 3 a 4 – jednoznačně je tu použit nápad se šplháním na komunikační věže (svým způsobem je to podobné jako rozhledny v Assassin's Creed), dále pak slaňování po ocelových lanech. Místní ozbrojenci se také svým chováním a hláškami trochu podobají pirátům a vojákům z Far Cry, ale budiž, v tomto směru asi těžko vymyslíte něco nového. A pak tedy závěrečný souboj s hlavním záporákem kdy se v rychlosti musela stisknout určitá klávesa, to samozřejmě známe z Far Cry 3.

Batman – ano, tohle je poněkud překvapivé, ale postupem času získáte úžasnou hračku kterou je „grappling hook“. Tohle ovšem není jenom tak lano s kotvičkou, má to i zařízení které to lano s kotvou vystřelí a vy se vytáhnete na navijáku a to velice rychle. V kombinaci s tím parkourovým běháním a skákáním po střechách se fakt pohybujete jako nefalšovaný superhrdina.

(na starém městě se dá na spoustě budov najít úžasný street art)

Připomíná to trochu pejska s kočičkou jak vařili dort, ale ono to všechno dohromady funguje! Dokonce velice dobře, ta hra má vcelku solidní příběh a to prostředí, grafika a především ovládání jsou výtečné. Připouštím že můj první dojem z té hry byl poněkud rozpačitý, protože ta hra se mi prostě hrozně cukala. Minimální hardwarové požadavky můj herní stroj splňoval s odřenýma ušima, už jsem si říkal že to asi bude chtít upgrade. Naštěstí se po několika málo dnech objevil v programu Nvidia GeForce Experience update ovladačů grafické karty s optimalizací právě na Dying Light a od té chvíle mi ta hra jede úplně úžasně. Přitom mám s ohledem na výkon hry stažené různé detaily, v plném rozlišení se vším všudy to musí vypadat neuvěřitelně realisticky.

(tenhle chlapík byl ochoten vyměnit léky až poté co jsem mu ze sámošky plné zombíků přinesl bonboniéru a z videopůjčovny oblíbený film pro jeho maminku)

Závěrem bych řekl že Dying Light je překvapivě dobrá hra, téma zombie apokalypsy se zatím stále ještě nevyčerpalo. Zabíjení zombíků je tu velmi zábavné, např. můžete dělat různé legrácky jako že přilákáte několik zombíků na jedno místo hrstí dělobuchů a pak po nich mrsknete molotovův koktejl. Nebo můžete dělat různé nástražné pasti, explodující auta atd. Ve srovnání s Dead Island je tahle hra o hodně dál, pohybujete se tu v otevřeném světě a díky tomu parkouru a grapling hooku se tu můžete pohybovat opravdu velmi svobodně a máte možnost si to prostředí pořádně prohlédnout aniž byste se museli každou chvilku otáčet jestli na vás zrovna nikdo neútočí (dobrá, to musíte stejně, nicméně na vyvýšená místa zombíci obvykle nevylezou). Je tam více misí které jsou vcelku vtipné, Crane občas utrousí nějakou tu hlášku takže to tak nějak odlehčí situaci. Dead Island mi přišel takový mnohem vážnější a měl takovou naprosto tísnivou atmosféru kterou podtrhoval depresivní soundtrack, v Dying Light je muzika taková spíše ambientní. Autorem soundtracku je mimochodem opět Pawel Blaszczak. Pro mě je Dying Light rozhodně nejlepší hra jakou jsem v poslední době hrál, po zklamání z Assassin's Creed Unity a takového poněkud rozpačitého pocitu z Far Cry 4 musím říct že tohle byla konečně hra ze které jsem nadšený.