Když si nacpu dýmku svoji,
v pokoji či nepokoji,
staré dřevo náhle žije,
s tabákem až z Latakie,
vyfouknu obláček dýmu,
ať už mám či nemám rýmu,
sleduju pak ze své nory,
jak tu rostou kopce, hory,
tam na nultém poledníku,
na dně mého popelníku...
Já vím, je pondělí, ale tuhle báseň jsem včera dával na Facebook do skupiny Poezie v dýmu. A možná budou časem i nějaké další, myslím že dýmky a poezie k sobě rozhodně patří...
Čas do ruky mi vrazil štafetu
OdpovědětVymazata znaven otřel kapky z čela.
Už nelze whisky tam či kafe tu,
věk diktuje nám šetřit těla.
Však duch v nás hotoví se k vzpouře,
ač věk už sahá na poslední metu.
Já vypouštím dnes pozdravení kouře
z mé dýmky míru, z mého kalumetu.
Moc pěkné, díky! :-)
Vymazat