Nedávný úraz pravé ruky mi dal
hodně podnětů k úvahám o tom jak je většina lidských činností
přizpůsobena tomu že zkrátka máte dvě ruce. Měl jsem kdysi
nohu v sádře, což je sice omezující na pohyb, ale běžné
činnosti je možné stále vykonávat. U ruky je to evidentně
horší, zvlášť když jsem pravák a levou ruku mám, jak se říká,
„levou“. Nezbývá než se nějak přizpůsobit této nezvyklé
situaci. Dal jsem si dohromady takových několik oblastí jinak
běžných činností a jak jsem se s nimi vyrovnal.
Osobní hygiena - ta mi kupodivu
takový problém nedělá snad až na sprchování, to je s jednou
rukou docela výzva, protože poraněná ruka by se neměla namočit.
Já zvolil osvědčené řešení – přes ruku s obvazem se dá
pytel na odpadky a připevní se gumičkami. Vypadá to směšně,
ale funguje to. Teď už mám vyndané stehy a zlomenina je fixována
dráty, takže už se konečně můžu sprchovat bez pytle přes
ruku.
Jídlo – zpočátku bylo pro mě
jednou z nejtěžších věcí namazat si krajíc chleba máslem, to
jsem myslím levou rukou nikdy nedělal. Už naštěstí mám trochu
cviku a taky si můžu trochu pomoci pravou rukou, není to ideální,
ale velmi pomalu a opatrně to jde. Už můžu pomalu a opatrně i krájet, takže hned je mi lépe a radostněji.
Práce – neschopenku jsem rušil
poměrně brzy, protože bych se asi ukousal nudou (a bez pravé ruky
nemůžu hrát většinu svých oblíbených počítačových her).
Já stejně většinou pracuju z domova, takže na tom se toho pro mě
tolik nezměnilo. Psaní na klávesnici levou rukou není žádná
sláva, zvlášť když jsem byl zvyklý psát všemi deseti prsty a
to opravdu velmi rychle. Našel jsem si k tomu nějaké rady, třeba
že se základní poloha posune doprostřed mezi klávesy F a J,
nicméně to bych se asi učil pokud by tohle bylo dlouhodobé. Zatím
píšu tak že levou rukou zůstávám v základní poloze a na
druhou stranu se zkrátka přesouvám .Objednal jsem si kompaktní klávesnici na které nejsou mezi klávesami příliš velké mezery a díky
tomu mi jde psaní o trochu rychleji. Taky si v poslední době občas pomůžu pravým ukazovákem a palcem. Numerickou klávesnici mám externí a mám ji
teď umístěnou nalevo vedle klávesnice. Myš jsem si také
přehodil nalevo a prohodil jsem na ní levé a pravé tlačítko.
Psaní propiskou - donedávna v podstatě nemožné a levou rukou pomalu nezvládnu ani psát hůlkovým písmem. Teď už dovedu tu propisku tak nějak vsunout mezi prsty, naštěstí jediný případ kdy potřebuju psát je když mi pošťák přiveze nějakou zásilku abych podepsal převzetí. A stejně nic z toho co jsem po úrazu podepsal nevypadá jako můj podpis...
Mobil a tablet – u toho žádný
problém není, dotykové ovládání jde v pohodě i jen jednou
rukou a predikce psaní se také hodí více než kdy jindy. Taky
jsem měl nápad že bych spároval tablet s počítačem a používal
ho na psaní místo klávesnice, ale není to tak rychlé jako
normální klávesnice.
Fotografie – to je docela problém,
moje oblíbená zrcadlovka má s velkým objektivem asi tak něco ke
dvěma kilům a v pravé ruce ji prostě neudržím, vlastně ji dost
dobře nemůžu chytit, to by bolelo. Takže nezbývá než používat
mobil, což není úplně ono, ale jde to. Fotil jsem s ním už
dříve, např. když byla velká voda.
Kouření – tohle mě mrzí asi
nejvíc, od svého úrazu jsem neměl dýmku. Dříve mě vůbec
nenapadlo jak moc jsou při kouření dýmky potřeba obě ruce. Na
nacpávání, zapálení, dusání, čištění, většina z toho se
jednou rukou dost dobře nedá udělat. Zatím je u toho příliš
mnoho pohybů u kterých cítím že to bolí a to prostě nejde.
Takže spotřebovávám své zásoby doutníků a už jsem si
objednal další. Dýmku mi to sice plně nevynahradí, ale lepší
než nic. Zatím mám jasno v tom že první tabák, který si po té dlouhé pauze dám, bude Dunhill Elizabethan Mixture...
Ožeň se. Když jsem měl zlomené pravé zápěstí, s většinou uvedených činností mi pomáhala manželka. Zpočátku dokonce i s nacpáním dýmky.
OdpovědětVymazatAhoj Vítku, znám to, pro mne byl nej problém levačkou si utřít zadek. Sprchoval jsem si potom záda. Klasik
OdpovědětVymazatCopak to nacpání dýmky, ale pak zapalování, dusání, čištění...nevím zda bych tak důležité úkoly nějaké ženě svěřil, to už by byla důvěra nejvyššího stupně... :-)
OdpovědětVymazatTrudný to příběh. Drž se! Připomíná mi to jinou příhodu. Nedávno jsme měli na srazu dýmkaře, který nevidí, a to je teprve výzva. Člověk nepomyslí na to, jak těžké (a omezující) je kouřit poslepu. Nacpat a zapálit, to docela jde, ale odpadá veškerá vizuální kontrola stavu a množství tabáku a hlavně velká část požitku. Musím se přiznat, že minimálně polovinu radosti mi dělají ty oblaky dýmu, do kterých se při kouření halím. Ale ono to je dost důležité i kvůli kontrole, jak dobře dýmka hoří.
OdpovědětVymazatMartine, díky! Za pár dní jdu na kontrolu, tak už mi ty dráty možná brzy vyndají a zas bude líp. Jo, jeden nevidomý dýmkař se psem byl myslím několikrát na třebíčském kouření (jestli to není ten samý), jsem taky obdivoval jak mu to jde.
OdpovědětVymazathttps://picasaweb.google.com/117482786734786696546/Dalesice2010#5531529141353844594
Tady ho máme, Honza Klouček si od něj půjčoval psa, on má doma stejného.
Jo, to bude on!
OdpovědětVymazat