Konec světa aneb o černé díře, Balkanu Sobranie, Stalinovi, o životě a tak vůbec...
V novinách jsem četl o tom že ve výzkumném centru CERN na pomezí švýcarských hranic budou spouštět obří urychlovač částic. Zvlášť mě upoutaly ty různé katastrofické scénáře, že ti vědci vlastně netuší co činí, vymkne se to kontrole a vytvoří tam černou díru, která rázem pohltí celou planetu Zemi. Na internetu k tomu byly i takové hezké animace jak v planetě vznikne takový důlek, který se postupně šíří a požírá celou planetu, ta se smrštuje až ní nakonec nezbyde vůbec nic. Kamarád co studoval fyziku mě ujišťoval že ta animace je udělaná dost blbě a navíc že na takovéhle speciální efekty v řádu můžu zapomenout, že to by šlo rychle. Rychleji než by člověk stačil lusknout prstem, v jednu chvíli tu Země je, prásk, už není. Na to téma jsem už viděl nějaký katastrofický film, přišlo mi to jako docela dobré téma na povídku, jen jsem si v tu chvíli nebyl úplně jistý zda ji budu moci ještě někdy napsat, a nebo ji ve skutečnosti prožiju...
(jedna grafika co jsem dělal kdysi dávno)
Takových různých předzvěstí konce světa je spousta, třeba když byl přechod na rok 2000, stejně se nic nestalo. Ale přišlo mi to zajímavé, tak jsem si na ten den vzal volno, abych si ten konec světa mohl náležitě užít. Na internetu jsem si našel stránku CERNu, kde to ukazovali v přímém přenosu na videu. Vedli to velice profesionálně, byly tam rozhovory s různými vědci, s teoretiky, s těmi co měli na starost tu kterou část projektu. Snažili se to podat opravdu srozumitelně, že i já jsem z toho něco měl. Fyziky jsem na škole moc nepobral, na střední škole jsem vlastně jednu chvíli byl rád, že jsem z ní nepropadnul. Napadlo mě že je to takový paradox – já tohle můžu sledovat a celkem tomu rozumím. Oproti tomu spoustě mých spolužáků, kteří se učili podstatně lépe než já, by to bylo k ničemu protože by sice rozuměli fakticky, ale nezvládli by to jazykově kvůli přenosu co byl samozřejmě v angličtině, do toho ty různé německé, francouzské, italské a jiné přízvuky všech těch vědců z celého světa, je dost lidí kterým to dělá problémy. Když se to tak vezme, tak je to asi taková remíza.
Spouštění urychlovače se blížilo, první pokus se nezdařil, ze všech bylo cítit napětí a nervozita stoupala. Já si řekl, že když už se možná blíží konec světa, tak bych si ještě rád dal jednu dýmku. Otevřel jsem skříň se zhruba šedesáti dýmkami a váhal kterou si vybrat. Vzal jsem do ruky jednu, pak ji zase vrátil, pak další a další, stále to nebylo ono, až mi nakonec zůstala v ruce oblíbená velká bentka, Dunhill tvar 6102. A teď co do ní, kouřím z ní latakii. Když už má být ten konec světa, asi nemá cenu nechávat si v zásobě cenné archivní tabáky a čekat až se naskytne nějaká zvláštní příležitost. Otevřel jsem skříňku se zásobami tabáku a vytáhnul z ní tobolku Balkan Sobranie. Legenda, tenhle tabák už není k dostání a nebude. A pokud všechno pohltí černá díra, tak už skutečně nebude...
Nalil jsem si sklenku whisky, velkou sklenici vody, pobral všechno kuřácké náčiní a přesunul se z pracovny na prosklený balkon. Je to taková „zimní zahrada“, nebo spíš moje kuřárna. Jednoduché vybavení – dvě křesílka, stoleček, nic dalšího tam nepotřebuju. Zasednul jsem do křesílka, otevřel tobolku balkánu a přivoněl. Krásná uzená a kořeněná vůně, tak tohle mi bude opravdu chybět. Nacpal jsem dýmku a zapálil. Nádhera, je spousta latakiových směsí, ale Balkan Sobranie je zkrátka jedinečný svou vyvážeností. Není ani příliš silný, ani příliš slabý. Není v něm ani málo latakie, ani příliš mnoho. Zkoušel jsem tolik tabáků co se honosily jménem „balkan“ nebo jejich výrobci tvrdili že použili stejnou recepturu, kdepak, některé se mu možná vzdáleně přiblížily, ale žádný nebyl takový. Z podobné Dunhillky prý tenhle tabák kouřil Stalin, říká se že to dostal jako dárek od britských komunistů a od té doby si jej nechával z Anglie posílat. Musím říct že v tomhle měl rozhodně dobrý vkus. Pak je další verze, že si do dýmky spíš drolil tabák z cigaret Herzegovina. Ale dost bylo Stalina, je dávno pryč a kdoví, možná to za chvíli praskne a budeme pryč všichni...
Pokuřoval jsem, občas usrkával whisky, občas vodu. Tabák chutnal opravdu znamenitě. Občas je dobré si takhle v klidu posedět, popřemýšlet. Tohle je takový můj druh meditace. Honily se mi hlavou myšlenky co všechno jsem za svůj život dělal, co se mi povedlo a co ne. Všechny ty věci co jsem měl v plánu a nějak jsem se k nim nedostal. Co jsem asi mohl udělat jinak a co bych změnil, kdybych dostal šanci vrátit se na určitý úsek svého života a mohl změnit některé rozhodnutí. Ale vlastně se zas tak špatně nemám, kdoví co by bylo potom, možná bych to ani neměnil. Jo, když už jsme u toho, mohl jsem třeba nakoupit obrovské množství Balkanu Sobranie když byl ještě dostupný, počkat deset let a pak na tom pohádkově zbohatnout. Jenže ten tabák je tak dobrý, já bych ho stejně neprodal, raději bych ty zásoby vykouřil sám a občas se podělil s kamarády dýmkaři.
Tak jsem si v klidu seděl, přemýšlel, popíjel, pokuřoval...a pak se to stalo! Ne, žádná černá díra, žádný velký třesk, nic takového. Jen mi vyhasla dýmka, tabák vyhořel až do dna. Prach jsi a v prach se obrátila velká nálož Balkanu Sobranie, zbyla z něj jen trocha bílého popílku, který jsem vysypal do popelníku. Kouknul jsem na hodinky, už bylo nějak pozdě, to se ten konec světa asi zase odkládá na jindy. Vyčistil jsem dýmku a šel se podívat k počítači. Na videu již byli nadšení a šťastní vědci, kteří s velkou slávou hlásili že experiment se podařil, částice jim v urychlovači létají tak jak mají a že teď už jen zbývá měřit, sbírat údaje a zas budou mít co bádat dalších přinejmenším deset let. Takže přece šťastný konec a já tohle opravdu mohl napsat...
Žádné komentáře:
Okomentovat